Honza Mayer o svém úspěchu
Našeho CEO Honzu Mayera nejspíš většina z vás zná. Potkáváte se s ním na spoustě retailových akcích, kde přednáší o cenotvorbě nebo budoucnosti e-commerce. Jaké byly jeho začátky a jak vnímá svou práci nyní? V následujícím rozhovoru o sobě Honza hodně prozradil.
Je pravda, že jsi ze školy nastoupil přímo do Datawepsu, kde jsi se postupně vypracoval až na CEO. Nebo vypadaly tvé začátky jinak?
Ten vývoj byl trochu odlišný. Já jsem byl vždycky velký nerd a od mala jsem chtěl programovat. Například už v 10 letech jsem si naprogramoval první hry, takže u mně bylo jisté, že jednou půjdu studovat na VUT. A tak se i stalo.
Během studia jsem paralelně pracoval v jedné firmě, kde jsem programoval v VHDL komponenty do družic. To jsem vydržel dělat přibližně dva roky. Pak jsem – jak se dnes říká – vyhořel. Byla to hodně náročná práce, kde jsem zjistil, že mě nebaví sedět jenom u počítače. Chyběla mi komunikace s lidmi, tak jsem z firmy odešel a zřekl jsem se, že nechci být fulltime vývojář.
Proto jsem se začal zajímat spíš o vedení lidí a o to, co je v práci baví a co ne. Protože mě vždycky lákalo dobrodružství, založil jsem si první startupík (ten následně skončil velkým failem, protože jsme neměli business model).
Byl jsem i v JICu v akcelerátoru StarCube, kde jsem se seznámil s Petrem Bláhou (CEO Disiva). Po tom, co jsem startup zavřel, nastoupil jsem ke kamarádovi Tomášovi Novotnému (nyní CFO Datawepsu) do firmy Weps. Ten tehdy potřeboval do firmy nového projekťáka. Zaujalo mě to a tak jsem nastoupil do Wepsu jako projekťák (čti: holka pro všechno), který má přesah do programování. Tehdy se tam vyvíjelo v Ruby, což byl pro mně byl úplně nový jazyk. Rozdíl mezi Ruby a VHDL nebo C je obrovský, tak jsem se jej postupně učil, abych měl přehled.
Jak bys popsal svůj první startup?
Jmenoval se JoyMind, jednalo se o systém na výuku angličtiny s využitím mnemotechnických pomůcek. V Čechách v té době nebyl nikdo moc připravený platit za výuku, bohužel.
S projektem jsme měli úspěch alespoň v rámci Imagine Cupu. To je vývojářská soutěž pro studenty od Microsoftu, která probíhá po celém světě. S námi se tam zapojilo dalších 150 států. Nám se povedlo vyhrát české národní kolo a dostali jsme se na Grand finále do Austrálie. Tam nás samozřejmě rozsekali ostatní národy. I tak to pro nás bylo zajímavé.
Náš startup neměl správný business model, a proto projekt nebyl dlouhodobě udržitelný, přestože byl celkem zajímavý.
Čemu se Weps věnoval a jak se z něj stal Dataweps?
Tehdy jsme se zabývali zakázkovým vývojem a byl to náš hlavní obor.
Byl jsem projekťák a poměrně rychle jsem zjistil, že to nebude můj super hero skill. Spíš jsem zasahoval do strategických věcí a posunu firmy.
Poměrně rychle jsme přišli na to, že nechceme dělat zakázkový vývoj a prodávat jen člověkohodiny. Chtěli jsme vytvářet něco, co půjde jednodušeji škálovat. Rozhodli jsme se, že bude lepší stavět SaaS s velkou přidanou hodnotou, aby nebylo potřeba nabírat další a další lidi, jak poroste business.
Vzhledem k rostoucímu trhu e-commerce a některým poptávkám se objevila možnost vytvoření nástrojů na datovou analytiku pro e-shopy. Tehdy to bylo pole relativně neorané. Začali jsme se věnovat price monitoringu a dalším nástrojům, jako je současný TrendLucid a Beed. Za zakázkovým vývojem jsme tak udělali velkou tlustou čáru.
Pamatuji si, jak jsem na Vánoce udělal takovou hezkou prezentaci, kde jsem říkal: „Zakázkový vývoj je mrtvej”. Následně jsme změnili název na Dataweps a začali jsme komunikovat, že se zaměřujeme na datové automatizace a analýzy a ne na zakázkový vývoj. Tato změna není nikdy tak jednoduchá, jak se může zdát – věřím, že mi každá IT firma, která se snaží produktizovat, dá za pravdu.
To bylo celkem zásadní! Nastal podle tebe v historii Datawepsu ještě nějaký další zlom?
V Datawepsu další zlomy přicházejí prakticky každý rok. Mám pocit, že alespoň jedenkrát ročně si něco uvědomíme, někam se posuneme a nebo se nám něco zásadního podaří. Neustále tak procházíme různými transformacemi.
V korporátu existuje naprosto zkažené slovo „reorganizace”, pod něž se většinou jen snaží schovat to, že potřebují redukovat stavy a vyhodit nějaké lidi. U nás to tak není! Reorganizace u nás probíhá prakticky neustále. A myslím, že u každé firmy by to tak mělo být! Protože pokud rostu a mění se svět okolo mě, mění se potřeby zákazníků i firmy, tak by se měl obměnit i způsob spolupráce mezi lidmi.
Slyšel jsem, jak jednou Tomáš Čupr zmiňoval pravidlo tří. Vždycky, když se ztrojnásobí počet lidí ve firmě, je třeba předělat úplně všechno. To, co doteď klapalo už neklape. A je to pravda! Když jsou ve firmě 3 lidi, tak pracují úplně jinak, než když jich je 9. Ti zase fungují úplně jinak, než když máte 27 lidí.
Už ses dostal do fáze, kdy nejsi u každého pohovoru. Máš stále pod kontrolou, kdo k nám přijde a co se ve firmě děje?
Občas vyučuji na Masarykově univerzitě na Fakultě informatiky. Na to, že jsme velcí, jsem přišel ve chvíli, když jsem říkal studentům: „Hele, tak se pojďte všichni představit jeden po druhým, řekněte, co děláte a tak podobně.“ No, a jeden z nich říká: „No, Honzo, já dělám u vás ve firmě.“ A já na to: „Aha, dobrý, tak tebe jsem nikdy neviděl, chlapče.” To byla chvíle, kdy jsem si to uvědomil, a to je skvělý! Je to přesně tak, jak by to mělo být!
Naštěstí netrpím pocitem control freak, takže pokud se věci dějí samy a fungují beze mně, je to dobře. Nepotřebuji být u každé věci. Jen bych to brzdil.
Snažím se spíš uvolňovat prostor a dávat jednotlivým lidem plnou zodpovědnost a důvěru. Mohou se tak maximálně realizovat. To je celý. Nese to s sebou výhody i nevýhody. Možná občas posouvám tu důvěru až do příliš velkého extrému, ale snažím se v tom najít balanc.
Spálil ses už někdy a zpětně sis řekl, že jsi svou důvěru neměl předávat? Nebo máš štěstí?
Jasně, občas jsem se spálil, ale to mě ještě nedemotivovalo.
Zpět k tobě – ty ses u nás postupně vypracoval až na CEO. Bylo to pro tebe těžké?
Nebylo to samozřejmě jednoduché! Já jsem se většinou zaměřoval na věci, které nám podle mě chyběly.
Vždycky jsem měl takový paralyzující strach z toho, že si sednu do nějakého korporátu na svou židličku a budu 30 let bušit kariéru na stejném místě a postupně se posouvat v hierarchii. Jednou za čas možná dostanu novou židli, ale nikdy se nedostanu na pozici, díky které bych mohl reálně rozhodovat a dělat něco zajímavého. Za 30 let se prostě nemohu dostat na generálního ředitele Siemensu. Proto jsem tam raději nikdy nebyl a možná se bojím zbytečně. Ve skutečnosti to může být úžasné.
Pro mně bylo motivační pracovat v malé, střední firmě, protože hned od začátku mohu být poměrně blízko u zásadních rozhodnutí, které se ve firmě dějí. Byl jsem jednoduše Top management -1 až -2 a ne Top management -30 až -300 a to pro mně bylo rozhodující.
Pokud je člověk 10 let ve stejné firmě, tak to začne být pravděpodobně poměrně rychle nudné a po dvou letech chce utéct. Já jsem v podstatě každý rok v úplně jiné firmě. A to díky tomu, jakým způsobem se Dataweps mění. Jak jsme pracovali předtím, tak nepracujeme teď. Jak se rozrůstáme a měníme portfolio služeb a trhy, na kterých působíme. Věci, které mi před třemi lety připadaly úplně unreal, teď beru jako default, a jsem na ně zvyklý.
Vzpomínám si, když jsem nabíral prvního člověka. Říkal jsem si: „No ty vole! To je taková odpovědnost! Toho nemůžeme nikdy zaplatit! To špatně dopadne a pak mně bude do smrti proklínat za to, že to tak dopadlo.“ A teď nabíráme nové lidi každý měsíc.
Jak říkám, z mého pohledu je ta práce a celá firma každý rok jiná.
Tvůj postup ve firmě vypadá jako návod na úspěch. Vnímáš to tak?
Já to tak za sebe nevnímám. Snažím se mít nějakou dávku sebereflexe.
Je zajímavé, že člověk se podle sebe mění relativně hodně málo.
Před pěti lety jsem sám sebe vnímal tak, že jsem si v duchu říkal: „Panebože, to budu muset udělat ještě spoustu věcí, abych o sobě řekl, že jsem úspěšnej.“ A vnímám to tak pořád. Málokdy se zastavím a řeknu si: „Oooo, jsem fakt dobrej!“ Určitě nemám ten pocit.
Podle mně je to tak, že pokud člověka žene vnitřní motor: „Ještě jsem toho neměl dost. Chci se zlepšovat, chci se posouvat,“ tak bez ohledu na to, jestli je TOP 500 nebo TOP 5000, tak se cítí vnitřně pořád stejně.
A poslední otázka. Dnes pravidelně vystupuješ na různých akcích, pamatuješ si na svou první přednášku? Měl jsi trému?
S mýma přednáškama to mám tak, že cítím obavu, pokud si nejsem úplně jistý tím, že jsem trefil správné publikum jednak tématem, formou a taky dalšími věcmi. Myslím si, že se to neodvíjí přímo od toho, jestli to byla první nebo dvacátá přednáška, ale podle toho, jak moc jsem si jistý, že se mi podařilo to téma zpracovat.
Reálně nemám na každou přednášku měsíc či čtrnáct dní. A tak se jí nemohu věnovat, piplat ji a validovat s lidmi z oboru. Jsou i přednášky, které jsem vymyslel za noc, a pak jsem tam ráno nevyspalý šel něco přednášet. A některé se povedly a některé ne.
A na svoji asi první zajímavou přednášku si vzpomínám. Myslím si, že to byl první DataRestart. Tam se mi hodně povedlo trefit téma pro webové analytiky, kteří na akci byli. A to mně příjemně potěšilo.
Já se snažím být spíš takový střelec, prostě jdu do toho a nebojím se toho. Před sedmi lety jsem byl na jednom z workshopů Karla Novotného. Popisoval, jak bychom měli k prezentacím a přednáškám přistupovat, a já si to doteď pamatuju. Na jevišti totiž musíte počítat s čímkoliv. Když jsme před ním prezentovali, tak nám třeba schoval kabel od projektoru a řekl: „Občas prostě přijdeš a nefunguje projektor. Tak s tím něco dělej! Musíš se s tím nějak naučit žít!“ To mně hodně naučilo.
Ukázal, že se mám na celou prezentaci dívat jako na choreografii nebo scénu. Prezentuji už ve chvíli, kdy vcházím do budovy, nikoliv až ve chvíli, kdy si řeknu: „Jo, tak clicker funguje. Děkuji, tak teď začínáme.“ Musím vědět, co chci říct a jakým způsobem v synchronizaci se slidy tak, abych podtrhl to, co je důležité a to, co chci, aby si diváci odnesli. Někdy se to podaří a někdy ne. Snažím se, aby ten konverzní poměr úspěšných přednášek byl co největší.
Není to o tom, že čím častěji nebo čím víc toho mám za sebou, tím líp něco dělám. Je to spíš o tom, kolik mám prostoru na soustředění, a jak správné mám informace o tom, kdo tam bude, abych měl správný přehled a trefil to.
