Markéta Rybářová o datové analytice, (ne)plánování a hřebenovkách

Práce s daty dává svobodu a nezávislost, i to je důvodem vydat se na dráhu datového analytika. Po Honzovi Mayerovi pokračujeme v představování lidí, kteří tvoří Dataweps. Jak se člověk dostane od veteriny k datům, kam v Česku na několikadenní přechody hor a jaké to bylo zapojit se do COVID19CZ, se dozvíte v rozhovoru s naší specialistkou na nástroj cenového monitoringu Dataweps Azor.

 

Máš u nás na starost Dataweps Azor. Co to znamená na denní bázi? Jakou práci děláš pro klienty?

Jsem datový analytik a klientská podpora na Azoru a starám se hlavně o implementace klientů, nastavení aplikace pro jejich potřeby, udržuji jim ji v chodu a zajišťuji, že jim služba odchází v potřebné kvalitě. Starám se o jejich reporty a také řeším technické zádrhele, které se občas vyskytují na obou stranách. Zároveň tím, že jsem v první linii, často vidím, co by se dalo na produktu vylepšit. Spolupodílím se tak na vývoji produktu. 

 

Co tě na práci nejvíc baví?

Nejvíc oceňuju, že můžu věci ovlivňovat. Máme hodně úzký kontakt s vývojem, a když přijdeme na něco, co v aplikaci nedává smysl a bylo by lepší to mít jinak, nemusíme čekat měsíce, až nám to schválí vedení. To mě hodně baví – mít prostor opravovat věci, aby byly správně a aby fungovaly lépe. A tady to jde rychle!

 

„Od chvíle, kdy jsem začala mluvit, jsem všude říkala, že budu veterinářkou.”

 

Původně jsi vystudovala veterinu. Co tě k ní vedlo? 

Mám ráda zvířata a chtěla jsem jim pomáhat. Ten dětský sen jsem si splnila ve smyslu, že jsem dokončila školu. Byla to velmi příjemná kapitola mého života. V průběhu studia jsem nicméně došla k tomu, že se raději věnuju výzkumu. Takže místo do ordinace jsem šla na doktorát a pět let se věnovala vědecké práci na univerzitě. Pamatuju si, že jsem se už v prvním ročníku dostala na zimní školu biostatistiky, kterou pořádala Masarykova univerzita, a tam jsem se zamilovala do dat. V mžiku jsem se rozhodla, že je to věc, kterou chci dělat.

 

Co ti na datech učarovalo? 

Lákalo mě na tom, že je to obor, ve kterém můžeš pracovat odkudkoli. Nemusíš sedět v jednom kanclu, můžeš u toho cestovat, úplně z toho čiší svoboda. Datovou analýzu můžeš dělat pro kohokoli v jakémkoliv oboru. Neomezuješ se jedním oborem nebo tím, co zrovna frčí. Nemusíš ani nutně být zaměstnanec, můžeš pracovat na sebe. Potřeba analytiků už teď bude vždycky. 

Svoboda tohohle oboru a rychlý vývoj, kdy se člověk musí pořád učit a posouvat, to mě na tom obrovsky baví. Proto to vzniklo.

 

Jakmile ses rozhodla, že profesně přehodíš výhybku, kde jsi začala? Jak se člověk „začne věnovat datům?” 

 Ta škola biostatistiky na MU byla takový úvod. Ukazovali jsme si, co je GIS nebo jak se programuje v R. Pak jsem začala vyhledávat workshopy, většinou je pořádala akademická pracoviště. Tehdy hodně frčelo čerpání evropských grantů ve vzdělávání. Během doktorátu se mi dařilo zařizovat si různé stáže v zahraničí, kde jsem se věnovala mimo jiné prostorové analýze, což mě hodně baví, nebo matematickému modelování.

 

„Jsem hodně systematický člověk a mám ráda, když věci správně fungují. Je úžasné a uspokojivé vidět, když na základě dat děláme rozhodnutí pro klienty, která se osvědčí.”

 

O datové vzdělání je dnes velký zájem i mimo akademickou sféru.

Já taky v jeden moment začala chodit na komerční kurzy. Bylo to poslední rok doktorátu, kdy už jsem věděla, že pro mě není prostor zůstat na univerzitě jako datový analytik. Začala jsem teda ve větším chodit na kurzy pořádané firmami. Bylo to skvělé období, kdy firmy vzdělávání hodně tlačily, vznikaly nové kurzy a spousta se dala absolvovat za symbolické poplatky nebo úplně zadarmo. 

 

Vnímala jsi rozdíl mezi datovým vzděláváním v akademické, a pak v byznysové sféře?

Bylo to úplně jiné. V akademické sféře jsem se zaměřovala na věci, které pro mě byly použitelné ve výzkumu. Dělala jsem molekulární biologii, takže jsem se zaměřovala například na analýzy DNA sekvencí. Bylo to o práci v jednom konkrétním oboru. 

Na firemních kurzech jsem naopak zjistila, že existuje nespočet nástrojů a že každý dělá v úplně jiném. To mám doteď, že když objevím něco nového, hned si říkám, že bych se na ten nástroj měla dovzdělat. Je pro mě v tomhle ohledu těžké si vybrat, kterým směrem se vydat a který nástroj je ten pravý. Všechny jsou zajímavé a den má jen 24 hodin!

 

„Neustále se učím nové věci. To je něco, co mě definuje – jsem hladová po znalostech a místo známek nebo motýlů sbírám informace.”

 

Co ti kurzy daly? 

Největší přínos pro mě byl v navazování kontaktů s lidmi. Třeba když jsem se účastnila prvního běhu Digitální akademie Czechitas, tehdy už napůl jako lektor, poznala jsem mezi studenty i lektory spoustu lidí, se kterými držím vztahy doteď. Mají podobné nastavení, chtějí na sobě pracovat a posouvat se dál. Mimo jiné jsem tam potkala i Honzu Mayera, CEO Datawepsu.  Nebýt Akademie, nenastoupím do Datawepsu.

 

Jak plynulý byl přechod z workshopů k tomu, že ses daty začala živit profesně?

Jakmile mi na Ph.D. skončila smlouva, udělala jsem si delší prázdniny. Během nich jsem se věnovala zmíněné Digitální akademii, pomáhala s vývojem jedné webové aplikace a plánovala si v datech najít práci. Shodou náhod mi napsali z Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), že si mě našli na LinkedInu. Hledali analytika a mě to nadchlo, protože ta pozice kombinovala můj zdravotnický background a data. Pracovala jsem tam necelé dva roky.

 

Co ti to dalo, tahle první zkušenost?

Byli tam skvělí lidé, to je pro mě při práci důležité. Zároveň to byla první zkušenost s analytickou prací, která nebyla čistě vědecká, ale ani čistě komerční. Pracovala jsem v programu prevence nádorových onemocnění a náplní mé práce byl buď reporting pro Ministerstvo zdravotnictví – chystali jsme jim například data před konferencemi a tiskovkami – a nebo jsem dělala podporu datové analýzy programů v prevenci rakoviny, jako jsou například mamografy, vyšetření kolonoskopií apod. Zpracovávali jsme různé analýzy a prezentovali výsledky.

 

„Největší radost jsem měla ze zjištění, že člověk může dělat v datech a zároveň dělá něco užitečného. Můžu pracovat v komerční sféře, aniž bych se vzdala pocitu užitečné práce.”

 

Další krok – Dataweps. Co tě sem přivedlo? 

Impulzem byl pocit, že se chci posunout a zkusit si data v byznysu. Vzpomněla jsem si tehdy na Honzu Mayera, se kterým jsme potkávali na různých datových meetupech. On se mě vždycky ptal: „Pořád tě baví práce pro státní sféru? Nechceš nastoupit k nám?” A já vždycky říkala, jak jsem spokojená. A pak jsem ho potkala na Measure Campu v Brně, a on se poprvé nezeptal. 🙂 Tak mu říkám: „Ty ses mě dneska nezeptal a já do toho zrovna chci jít.” Pak už to mělo rychlý spád. Honza mě propojil s Chief Customer Officerkou Míšou Kortyšovou, která měla dříve na starost Dataweps Azor a byla by mou nadřízenou. Za týden jsem k ní šla na pohovor,  za měsíc jsem dávala výpověd v práci a mířila do Datawepsu.

 

Čím tě Dataweps zaujal?

Na první pohled z Datawepsu vycítíš, že je to malá, příjemná firma s dobrou atmosférou. Měla jsem pocit, že je mi to tam blízké. Líbily se mi firemní hodnoty, ty jsou pro mě důležité. A v neposlední řadě se mi líbilo, že když jsem ve svém okruhu řekla Dataweps, nikdo netušil – neměla jsem pocit, že jdu do nějakého korporátu. Naopak bylo vidět, že Dataweps je svobodné prostředí, kde to bude dobře fungovat, nebudu muset čekat měsíc na schvalování věcí a nebo poslouchat, že sice máme zastaralé reporty, ale dělají se tak už 15 let a nic se měnit nebude. Měla jsem prostě pocit, že by to mohlo být ono.

 

A potvrdilo se to? 

Ano. Velkou roli má moje nadřízená Míša Kortyšová. Jsem člověk, pro kterého je role nadřízeného nesmírně důležitá. Musí to být někdo, koho přirozeně respektuju a komu důvěřuju. Málokdy se mi v životě stalo, že bych si s šéfem sedla, že bych si řekla: „Jo tak pro tohohle člověka bych chtěla pracovat.” A to jsem tady měla. 

 

Čemu se v životě věnuješ (mimo práci) aktuálně nebo dlouhodobě? 

Volný čas nejraději trávím sportem a úplně nejraději mám vícedenní přechody hor. I k tomu se váže svoboda, že v Datawepsu nemusíme řešit každý půlden dovolené. Jak jsem zmiňovala, že mám ráda, když můžu věci napravit, tak jsem loni na podzim adoptovala fenku ze špatných podmínek. Teď ji socializuju a vychovávám z ní normálního psa. Spoustu času trávím s ní v přírodě. 

  

Kam se chodí v Česku na několikadenní přechody po horách?

Nejkrásnější místa jsou na Slovensku, ale úplně skvělé a blízké jsou Bílé Karpaty. Dokonce jsou kousek za Brnem. Dá se tam udělat několikadenní hřebenovka a nejsou tam lidi. Jsem ze severních Čech, takže moje další srdcovka jsou Krušné hory. Taky se ráda vracím do Jeseníků, ale když člověk netrvá na horách a stačí mu prostě pár dní v kuse jít, v Česku je krásně všude.

 

Máš nějaký zahraniční highlight?

Loni jsem šla Haute Route, můj splněný sen. Je to asi 250 kilometrů vedoucích z Chamonix pod Mont Blancem do Zermattu pod Matterhornem. Celý trek jsem šla sama a to na tom bylo úplně nejlepší. Když ti někdo bude říkat opak, tak ne – na dálkové treky je super chodit sám.

 

„Hory mě naučily otáčet se dozadu. Jednou za čas se otočit a zkontrolovat si, co necháváš za sebou, protože ty výhledy jsou kolikrát mnohem hezčí než to, co máš před sebou. Ale jenom se podívej a zase jdi dál.”

 

Co ses o sobě naučila na těch trecích?

Naučila jsem se, že se na sebe dokážu vždy spolehnout. A že zvládnu vše, co chci. Zrovna švýcarská Haute Route pro mě byla neskutečnou školou života, protože jak jsem normálně zvyklá plánovat a mám ráda systém, tady jsem se rozhodla, že plánovat nebudu ani trochu. 

Koupila jsem si letenky a autobusovou jízdenku do výchozího bodu. Věděla jsem, odkud kam mám jít a kudy vede trasa, ale to bylo všechno. Neměla jsem žádný itinerář, neplánovala jsem denní porci kilometrů, abych něco stihla. Klasicky se tato cesta chodí od chaty k chatě, kde lidé spí. Já jsem to šla se svým tarpem a kompletním vybavením, takže jsem nebyla omezená tím, že bych někde musela na noc být. Když se mi někde líbilo, postavila jsem tam tarp a strávila noc. Bylo skvělé nehnat se a mít spoustu času – třeba sedět na louce, vařit si čaj (protože já bez sypaného Earl Greye nikam nechodím), pozorovat sviště a kamzíky. Od té doby méně plánuju a snažím se tolik nehnat za deadlinama, ať už těmi veřejnými nebo těmi vnitřními. 

 

Jako dobrovolník ses nedávno přidala k iniciativě COVID19CZ, společné aktivitě několika českých technologických firem a nadšenců zaměřené na pomoc v boji s nákazou COVID-19 – proč tě to zaujalo? 

Když se vyhlásila karanténa, byla jsem zrovna u rodičů a měla jsem před sebou týdenní dovolenou v horách, která se samozřejmě neuskutečnila. Takže jsem měla prostor a na Datawepsím Slacku jsem zachytila, že někdo zmiňoval stránku Data proti Covid. Přihlásila jsem se a hledala možnost, jak být užitečná. Protože mám za sebou roky vědecké práce a analytiků tam bylo hodně, nabídla jsem se k sestavení knowledge base pro linku 1212, která měla odlehčit 112ce. Byly to čtyři dny hodně intenzivní práce, takže jsem na tom nemakala nějaké týdny a měsíce. Bylo to náročné, ale svým způsobem rychlé a jakmile jsme sestavili kostru, začali se objevovat dobrovolníci, kteří to dál udržovali a udržují v chodu. 

Byla to zajímavá zkušenost a bylo skvělé vidět, jak jsou lidé i soukromé subjekty schopni postarat se o něco, co by v ideálním případě měl dodat stát. Já si pak našla další způsoby, jak pomáhat a mít reálný dopad na mé okolí. Teď šiju roušky a rozvážím nákupy důchodcům.

 

Kam povedou tvé další kroky? 

Až se otevřou hranice, chtěla bych si střihnout GR11, přechod celých Pyrenejí.